Zkrácené hamstringy a bolesti dolní části zad: Jak spolu souvisí?

Krásný den, přátelé. 

Dnes se s Vámi podělím o poznatek z masérny. Přichází další klient. Usedá na masérské lehátko, na tváři výraz napětí, v hlase náznak únavy. "Bolí mě záda. Už zase. V bederní části, hlavně po dlouhém sezení…" Slyším to často. Možná až podezřele často. A přestože každý z nás je jedinečný, tahle bolest má své opakující se vzorce. A někdy nás dovede na místa, kde bychom příčinu ani nehledali. Třeba na zadní stranu stehen.

Hamstringy (zadní stehenní svaly) máme všichni. A většina z nás s nimi vlastně nijak vědomě nepracuje, dokud se neozvou. V tichosti si zkracují svůj prostor, ztuhnou, stáhnou se a přitahují naši pánev dozadu. A právě tahle změna může nenápadně rozhodit celé postavení pánve a s ní i citlivou rovnováhu bederní páteře. Záda najednou nemají oporu, kompenzují, přetěžují se. A začínají bolet.

Co je na tom možná nejzajímavější – nebo snad nejzákeřnější – je to, jak snadno tenhle stav přehlédneme. Bolí Vás záda, takže hledáte problém v zádech. Mačkáte je, prohříváte, protahujete. A přesto se bolest vrací. Jako by chtěla říct: "Hledáš mě na špatném místě." Často stačí podívat se jinam. Níž. Ke stehnům, k pánvi, k pohybovým vzorcům, které opakujeme den co den, většinou bez povšimnutí.

Ve své praxi se snažím tělu naslouchat. Nejen skrze dotek, ale i skrze ticho mezi slovy, v němž je často schovaná pravda. Někdy je to napětí v chůzi, jindy způsob, jak si člověk sedá nebo vstává. Často právě ztuhlé hamstringy prozradí víc, než by si člověk myslel. A když je uvolníme dotekem, dechem, pozorností, jako by se i záda konečně mohla vydechnout.

Nechci říct, že všechny bolesti beder pramení ze zkrácených stehen. Tělo je složité, proměnlivé, živé. Ale právě proto je důležité na něj pohlížet jako na celek. Nehledat řešení jen tam, kde to bolí, ale dívat se i na to, co se děje okolo. Co je možná v tichosti přetížené, neprotažené, zapomenuté.

Možná Vás bolí záda ne proto, že jste něco udělali špatně, ale proto, že jste něco dlouho nedělali vůbec. Možná už je to dávno, co jste se naposledy předklonili tak, jak to dělají děti s uvolněnými koleny, lehkostí a radostí z pohybu. Možná stačí si to připomenout. Jemně, s laskavostí k sobě. Ne silou, ale vnímáním.

Tělo si pamatuje. A tělo mluví. Někdy bolestí, jindy úlevou, když najdeme ten správný klíč. A někdy tím klíčem nejsou samotná záda, ale právě ty tiché, často opomíjené svaly, které nás doslova drží nad zemí.

                                                                                                        Honza