Všechny nemoci vznikají z neochoty odpouštět ...

Drazí přátelé, klienti a kamarádi...

Dnes ráno, v chladném podzimním tichu, jsem jen tak seděl venku. Vnímal jsem klid, šelest stromů a zpěv ptáků, kteří mě svým radostným poletováním těší na zahrádce. A právě v tom tichu mě napadla myšlenka, která mě provází už od dob, kdy jsem se vydal na svou cestu maséra.

Často přemýšlím nad tím, co je příčinou nemocí – nejen těch tělesných, ale i těch duševních. A stále víc si uvědomuji, jak hluboce nás ovlivňuje neschopnost odpouštět. Vnímám to nejen u svých klientů, ale i sám u sebe. Když neodpouštíme, cosi v nás se uzavře, ztuhne... a tělo začne zrcadlit tu bolest, kterou naše srdce nedokáže pustit.

Ale co je to vlastně odpuštění? Komu a čemu máme odpustit?

Možná je to zklamání v rodině. Možná slova, která zraňovala, přestože měla být láskyplná. Možná je to hluboký pocit nespravedlnosti, selhání, ztráty bezpečí, nebo vlastní bezcennosti. A tak se ptám: stačí odpustit jedné konkrétní osobě, která nám ublížila? Nebo je příčina mnohem hlubší — zakořeněná v našem dětství, ve výchově, v rodových vzorcích?

Cítím, že když onemocníme, je důležité neobracet se hned ven, ale podívat se dovnitř. Do ticha vlastního srdce. Pátrat, kde jsme ztratili důvěru. Komu jsme přestali věřit – a především, kdy jsme přestali věřit sami sobě.

Myslím, že uzdravení začíná ve chvíli, kdy si dovolíme být takoví, jací jsme. Se všemi jizvami, chybami, pády. Když si přiznáme, že jsme vlastně v pořádku. Že naše tělo, mysl i duše touží po rovnováze – ne po dokonalosti.

Možná člověk, který nám ublížil, sám nesl tíhu svých vlastních zranění. Možná nikdy nepoznal jiný způsob, jak reagovat. A možná právě proto potřebuje naše odpuštění nejvíc – ne jako omluvu pro své chování, ale jako dar svobody pro nás samotné. Protože v momentě, kdy odpustíme, přestáváme být vězni bolesti.

Velmi bych si přál najít klíč. Klíč k našim srdcím. Klíč, který by ulevil, otevřel cestu k pochopení, lásce, přátelství – a především k sobě samým. Klíč, který jsme měli jako děti, kdy jsme si hráli bez předsudků, beze strachu z odsouzení, bez domněnek a intrik. Tehdy jsme žili přirozeně, srdcem.

Rád bych tento klíč pomáhal hledat – sobě, své rodině, klientům i komukoli, kdo má touhu cítit se opět celistvý.

A moc rád si vyslechnu i Vaše myšlenky. Vaše příběhy, Váš pohled na odpuštění a uzdravení. Protože každý z nás kráčí svou cestou, a každá z těch cest má v sobě hlubokou moudrost.

                                                                                                       Honza