Rozmanitost? Tichá cesta k rovnováze

Hezký den, přátelé.

Dnes jsem se díval na svou květinovou louku, která mi na zahradě roste bez přísného pořádku, a přesto má všechno svůj smysl. Je pestrá. Divoká. Každý květ je jiný, a přece dohromady tvoří harmonii. A napadlo mě, jak moc to připomíná život. Rozmanitost není chaos. Je to přirozený řád života. Právě díky tomu, že se střídají barvy, vůně, výšky a rytmy, vzniká rovnováha. Ne ta strohá a přímá, ale měkká, živá a pravdivá. Možná i my potřebujeme pestrost. Různorodé dny. Ticho i smích. Pohyb i odpočinek. Lidi i samotu. Stejně jako ta má louka. Nechce být jen o jednom druhu. 

V životě hledáme spoustu věcí. Jeho smysl, naplnění, lásku. Ale někdy je to, co nám nejvíc chybí, prostě jen rovnováha. Ne taková ta dokonalá, přísně vyvážená rovnice, ale spíš stav, kdy je nám dobře. V těle. V hlavě. V srdci.

Já osobně jsem k rovnováze nešel rovnou. Spíš jsem se k ní klopýtal, přes únavu, jednostrannost, občas i přes bolest. Často jsem si myslel, že když něco dělám "naplno", je to správně. Jenže naplno není vždycky moudře. A právě tehdy jsem začal objevovat sílu rozmanitosti.

Naše tělo není stroj na výkon. Je živé, citlivé, a chce být slyšeno. Zjistil jsem, že když mu dám jen jeden typ pohybu, třeba jen běh, začne si časem stěžovat. Ale když mu nabídnu pestrost, rozkvétá.

Jeden den jdu na procházku do lesa. Další den si doma jen lehce protáhnu záda. Někdy si dopřeju tenis, fotbal, jindy si pustím hudbu a tančím, jako bych byl znovu kluk. Ne kvůli výkonu. Kvůli radosti. A to je ten rozdíl, protože rozmanitost přináší radost. Ne nudu, ne chaos. Ale návrat k přirozenosti.

Stejně jako tělo, i naše mysl touží po nových podnětech. Po lehkosti. Po změně. Dny, kdy jen přecházíme mezi obrazovkami, úkoly a povinnostmi, nás unaví, i když jsme vlastně "nic těžkého" nedělali. Rozmanitost není rozptýlení. Je to dýchání. Střídání tónů, které dohromady skládají hudbu. Nečekám, že budu mít všechno v životě v dokonalé rovnováze. To není potřeba. Stačí vědět, jak se vrátit zpátky. Do středu. Do sebe.

Když se necítím dobře, neptám se už tolik: "Co je špatně?" Ale spíš: "Co mi chybí? Čeho mám moc? Co bych mohl zkusit jinak?" A často mi odpoví právě moje tělo samo. Nebo ten tichý hlas uvnitř. A tak střídám. Hledám. Ne z rozmaru, ale z důvěry, že život není rovná čára. Je to tanec. A tanec se nikdy netančí jen jedním krokem. 

A tak si připomínám, že i já jsem jako ta zahrada. Někdy potřebuji slunce, jindy stín. Klid i pohyb, ticho i smích. Nechci být jen jedním druhem květu. Chci být loukou, která se mění s časem a přesto zůstává svá. Protože právě v té pestrosti, v těch drobných proměnách a vrstvách života, se rodí skutečná rovnováha. Ne ta dokonalá… ale ta, ve které je mi dobře.

                                                                                                  Honza