Proč je pro nás tak těžké zpomalit?

Hezký den, přátelé.  

Dnes mě napadla myšlenka, proč se tak bojíme chvilky klidu. Zastavit se. Sednout si. Dát si chvíli jen pro sebe. Jak krásná představa… a přesto pro mnoho z nás tolik vzdálená.

Máme volnou chvíli a místo klidu přichází neklid. Chceme si odpočinout a hlavou se začnou rojit myšlenky, co všechno bychom měli dělat, co vše je třeba "dohonit". Začne nás něco uvnitř popohánět, jako by ticho bylo nebezpečné a  nesnesitelné. Ale proč?

Od malička jsme vedeni všichni převážně k výkonu. Být aktivní, být užitečný, být.....být.....být.... a hlavně něco dělej! Je to tak smutné, když člověk zmoudří a koukne se zpět na léta, která jsou pryč. Jenže nikdo nás neučil jen tak být. Jen tak sedět, nic "nedokazovat", jen vnímat a odpočívat. A tak se v tom dospělém světě ocitáme s přesvědčením, že hodnota člověka se měří tím, kolik toho kdo z nás stihne. Jak je kdo organizovaný, efektivní, produktivní,.....A klid? Ten nemá v našem životě své místo. Vnímáte to taky tak?

Když ztichneme, začneme vnímat věci, které jsme dlouho potlačovali. Možná únavu. Smutek. Věci, které nás tíží, ale které jsme dosud přehlušovali prací, povinnostmi. A to může být pro mnohé velmi nepříjemné. Vlastně není divu, že se tomu raději vyhýbáme. Pustíme si televizi, projedeme sociální sítě, uděláme si další kávu, nebo se "aspoň pustíme do něčeho užitečného". Jen abychom nemuseli být chvíli sami se sebou.

Když zpomalíme a dáme si ten dar chvíle ticha, může to být zpočátku těžké. Můžeme cítit neklid, možná i nesmyslnost a promarněný čas. Ale po čase se začnou dít jemné věci. Zklidní se dech. Srdce se přestane honit. A z toho prvotního "musím" se vynoří otázky jako: "Jak se vlastně mám?", " Jsem šťastný/á?" , "Kdy jsem si naposledy dovolil/a opravdu si odpočinout?"

Přátelé, my lidé nejsme stroje. Jsme citlivé, hluboké bytosti. A potřebujeme pauzy. Ne jako odměnu za to, že jsme "to všechno zvládli", ale jako běžnou, přirozenou součást života. Vrátit se zpět k sobě. K tělu. K dechu. K vědomí, že jsme víc než jen plány a úkoly. Možná jsme jen zapomněli, že ticho nás uzdravuje. Možná jen potřebujeme znovu zažít, že když se na chvíli zastavíme, svět se nezhroutí. Něco v nás se začne pomalu měnit. Přestaneme bojovat s proudem a konečně se necháme nést.

Zkusme to prosím každý den, každý z nás na chvíli být. Bez výkonu. Bez spěchu. Jen s tím, co je.  A dovolme si to cítit. Možná zjistíme, že právě v těch chvílích jsme nejvíc živí. 

                                                                                                           Honza