Nejen tělo, ale i naše svaly reagují na myšlenky, slova i emoce. Jak jsem na to přišel?

Hezký den přátelé.

V životě se mnohokrát necháme unést spěchem, myšlenkami nebo starostmi, aniž bychom si uvědomili, co se mezitím děje uvnitř našeho těla.  Vnímáte to také tak?

Začal jsem si na sobě všímat drobností. Když jsem byl vystresovaný, stáhla se mi ramena. Když jsem cítil smutek, hrudník jako by se zúžil. A když jsem si něco vyčítal, napjala se mi záda, jako by nesla vinu celého světa. To přece nemohla být náhoda. Všechno se dělo bez mého vědomého přičinění a přesto jsem to byl já, kdo to vyvolal.

Začal jsem tedy pátrat. Četl jsem mnoho knih o psychosomatice, o svalovém napětí spojeném s emocemi, o těle jako zrcadle duše. Ale největší poznání nepřišlo z knih. Přišlo skrze všímavost.

Dnes se snažím si pravidelně každý den najít čas sám pro sebe. Sednu si v poklidu na zahrádce, zavřu oči a naslouchám. Co cítím? Jak dýchám? Kde v těle je napětí? A hlavně, nač  právě myslím? Co se mi honí v hlavě?

Zjistil jsem, že každá negativní myšlenka má svého tělesného společníka. Každé "musím", "nesmím", "nejsem dost dobrý" se odráží v mém těle.  Někdy sevřené čelisti, někdy v napjatých stehnech. Jako bych si každé slovo doslova "psal" do svalů. Ale přišlo i krásné zjištění. Tak jak reaguje mé tělo na negativní myšlenku, stejně tak má schopnost reagovat na laskavost, naději a vděčnost. Když si v duchu řeknu "Děkuji" nebo "Je to v pořádku", najednou se něco uvolní. Nádech je volnější. a srdce otevřenější.

Tělo je  náš nejbližší spojenec a přítel. Jen mi to trvalo také pár let mu porozumět. A jeho jazyk je řeč svalů, dechu, tepu, tepla i chladu. Naslouchá všemu, co si myslíme a i tomu, co neříkáme nahlas. Každé slovo, které si říkáme v duchu, má svou váhu. A každá emoce, kterou si nepřipustíme, má svůj otisk v těle. Proto už vím: když mě něco bolí,  je to zpráva od mého těla, mého přítele. 

Tělo nemluví slovy, ale věrně odráží náš vnitřní svět. Každý sval je jako struna, která se ladí podle tónu našich myšlenek. A tak se snažím žít s větší něhou. Dovolit si zhluboka dýchat. Děkovat každou možnou chvilku tělu za to, že mě nosí. A věřím, že každý uvolněný sval je malým krokem zpět k sobě.

                                                                                  Honza