Jak smutek, beznaděj a pláč ovlivňují naše svaly: Tělo nikdy nelže!

Hezké ráno, přátelé mého blogu.

Dlouho jsem si myslel, že bolest se dá rozdělit na psychickou a fyzickou, tak jak se píše v moudrých knihách. Že jedno je "v hlavě" a druhé "v těle". Ale život mě naučil, zvláště moji klienti, že to takhle nefunguje. Když jsem si i já prošel těžším obdobím, začal jsem cítit bolest, kterou jsem si neuměl vysvětlit.  Nechápal jsem to – dokud mi nedošlo, že moje tělo jen říká to, co jsem si sám nepřipouštěl.

Smutek, ať je způsobem čímkoli, se neprojevuje jen slzami. Někdy se ozve jako ticho v hlavě a těžkost v těle. Někdy jako únava, která nejde vysvětlit. Připadá Vám, že se vlečete, i když se snažíte fungovat normálně. Najednou zjistíte, že Vás bolí záda nebo krk, že se Vám nechce hýbat, dýchat,.... tělo ztuhne, protože mysl je přehlcená smutkem.

A když se do toho přidá beznaděj, jako by se něco ve Vás zastavilo. Mně se to stalo tak, že jsem přestal mít chuť jít ven, sportovat, cvičit. Ne protože bych byl líný, ale protože to celé ztratilo smysl. Pohyby byly těžké, bolestivé, pomalé. Svaly jakoby ztratily sílu, přestože jsem je nikdy předtím nešetřil. Pláč u mě nikdy nebyl častý, ale když přišel nebo přijde, má svou sílu. Je to nápor – na dýchání, na svaly v hrudníku, na celé tělo. A pak přijde únava, tak obrovská. Taková ta hluboká, kdy si sednete a jste prostě prázdní. Tělo si pamatuje každou emoci, i tu, kterou jsme radši zadusili. Zajímavé je, jak se všechny tyhle věci, bolesti, smutky, beznaděj a ztráta bezpečí, promítají i do postoje. Zjistil jsem, že chodím se sklopenou hlavou, ramena mám stažená dopředu, ...... Nešlo jen o to,  špatné držení těla. Šlo o to, že jsem se doslova "zavíral" před světem.

A co mi začalo pomáhat? Paradoxně ne velké změny. Rozhodně ne začít znovu běhat nebo totálně překopat svůj život. Ale jednoduché věci. Ranní protažení. Klidná chůze bez cíle. Dlouhý nádech nosem a pomalý výdech pusou. Někdy taky rozhovor – s člověkem, kterému jsem mohl říct o svém smutku, bez přetvářky. A především to, že jsem přestal být na sebe tvrdý. Dovolil jsem si necítit se dobře. 

Možná by stálo za to, než někomu něco řekneme, než uděláme krok, o kterém víme, že může ublížit, na chvíli zpomalit. Přemýšlet, co v druhém člověku může naše slovo nebo čin zanechat. Jestli ten smutek, beznaděj nebo vnitřní pád, který tím způsobíme, je opravdu nutný. Ne každý má sílu se hned zvednout. A někdy to, co nám přijde jako drobnost, může v někom jiném otevřít hlubokou bolest, smutek a beznaděj. 

                                                                                                                    Váš Honza