Dotek, který zachraňuje? O tichém jazyku bolesti a síle lidské blízkosti.

Hezký den, přátelé.

Někdy se potkám na masérně s klientem, který vypadá úplně v pořádku. Usmívá se, povídá, zdá se, že funguje. Ale jakmile se ho dotknu, jemně, vědomě, s respektem, ten úsměv se začne pomalu lámat. Po masérně se rozlije ticho. Přes kůži, přes napjaté svaly, přes vrstvy obrany, které si roky budoval se ke mně dostane tichý výkřik: "Bolí to. Nejen tělo." 

Za více než třináct let praxe jsem si jistý jednou věcí. A to, že když je člověk vnitřně zlomený, obyčejný dotek může zachránit život. Dotek, který je tichý, nenápadný, ale velmi zásadní. Protože ten, kdo už ztratil víru, že je možné cítit něco dobrého, ať je to bezpečí, důvěra, přijetí, lidské teplo, najednou skrze dotek znovu ucítí. Jako by ke mě jeho tělo zvolalo pod tíhou břemen a bolestí:  "Já tu ještě jsem. Někdo mě vnímá. Nejsem sám." 

Víte, tělo vypráví příběh, který ústa často nezvládnou říct. Skrze napětí, obranné držení, nebo i naopak úplnou bezvládnost mi klienti nechtěně vyprávějí o dávných zradách, traumatech, o únavě z předstírání, o bolesti, kterou není kam položit. A já to všechno slyším. Ne ušima, ale rukama. A pak už stačí jen velmi malinký krůček k tomu, aby se mi klient otevřel. 

Už mnohokrát jsem viděl, jak se během masáže rozpláče někdo, kdo "už dávno nepláče". Jak se někdo po letech nadechne až do břicha. Jak někdo poprvé po dlouhé době přestane být ve střehu. To není magie. To je člověk, který byl konečně skutečně viděn. Nejsem spasitel, ale svědek reakcí těla na " bolesti a traumata",  která léta nosíme. V ten okamžik se stávám přítelem, opěrným bodem,  tím, kdo v tichu podrží. Kdo nastaví prostor, kde se dá vydechnout, kde je v pořádku nebýt silný. Kde dotek není ohrožení, ale návrat domů do vlastního těla, ke svému já.

Má masérna neví vždy jen prostorem pro masáž. Někdy samotná masáž není ani dokončena, ....ale vyslyším žádost klienta. Žádost, která nepotřebuje komunikaci slovy. Sám se posadí na lehátku, v jeho lesklých očích vidím velikou potřebu povídat. V ten moment jsem jen tím kdo naslouchá, tak dlouho, jak jen klient potřebuje. Tiše, bez jakéhokoliv soudu, jen tam pro něj jsem. A věřte nebo ne, někdy to opravdu zachrání život. Tak, že klient odejde lehčí s nadějí.  A poprvé po dlouhé době si dovolí doufat, že náš život má i přes všechny "těžké dny" smysl. 

Všichni jsme velmi přetížení , ale podvyživení blízkostí. Dotek často mizí z našeho života a nahrazuje ho obrazovka, rutina, nebo jen prostý strach být zranitelní. Strach se rozplakat. Jenže právě vědomý dotek je jedním z nejstarších léků, které známe. Je zadarmo. A má obrovskou sílu. 

A co Vy? Zažili jste někdy dotek, který Vás uzdravil, nebo aspoň na chvíli podržel? Napište mi do komentářů. Rád si přečtu Vaše příběhy.